Bílá vlajka.

10. listopadu 2018 v 20:40 | Niky
Když Tě opustí i víra
už jsi vlastně mrtvý
schází mi motivace, síla,...
vyměnilo jí zoufalství.

Hledám důvody tu být (aspoň jeden),
nejsou dostatečné,
nutkání už tu nebýt - každý den,
jsme v tom společně.

Cítím se poražen,
už nejsem v bezpečí ani ve své pevnosti,
zničila mě má vlastní vášeň...
už neznám pocity radosti.

Ležím na rozcestí,
všechno tak falešný...
padám prudkou rychlostí,
utrpení, co se zdá být nekonečný.

Jsem unavený, slabý z toho boje,
mít tak pistoli v ruce...
dělal jsem co jsem mohl, bránil to svoje,
někde se toulá srdce.

___________________________________________________________________

Chytám úzkost. Trvá to snad věčnost.
Mám pro Tebe slabost. Souboj s časem. Hledám možnost.
Vyhrát? Ani nevím zda jsem chtěl vůbec začít hrát.
Zacyklený cyklus, co nepůjde rozcyklit.
Život před sebou...Narazil jsem na uličku, slepou.
Hrnutí problémů. Každý rok navštívit léčebnu?
Jak a kdo mi pomůže? Ztracená duše.
Chci vůbec pomoci? Už rok setrvávám v této nemoci. Nebo v pouhé iluzi?
Přeprogramovaný mozek. Mnoho otázek. Museli by mě poskládat zpět ze všech těch trosek.
 

Tu$y people.

27. října 2018 v 1:12 | Niky

Bez muziky ani ránu i po ránu.
K ránu, kopeme si yámu.
Nevím co píši, mám v píči.

Tu$y v uších,
v mnoha duších...
Stále hraye. Tahá nás do svého ráye.

Vtip za pět minut.

27. října 2018 v 0:59 | Niky
Nevidím cestu,
myslím dolů,
nahoru jí vidím každý den.

Jsi jen tupá nula,
oproti mně, smůla,
jdu si pro svůj sen.

Jsem kurevsky skvělý,
zavidí mi - tvůj starý.

Nikolas je vtipálek. Pod obraz.
Ego má však malé.
Kouká po tvé mladé.


 


Báje. Našeho ráje.

27. října 2018 v 0:34 | Niky
Nenacházím ráj,
co by za nějaký hřích stál,
nemám co dát ani co nabídnout.

Fialové až bílé prsty - chladné,
jako kdyby mě nedržely žádné,
kam mě to táhne?

Prosím, vezmi mě s sebou do svého ráje,
doufám, že řeči o něm nejsou jen vymyšlené báje...

Hazard.

13. října 2018 v 10:11 | Niky
Hazard se životem,
neřeší nic, ba naopak - všechno,
vysvětli to lidem,
nebylo to dávno....

Nechci zjistit, až budu umírat,
že jsem vlastně nežil,
nehci žít správně, ale opravdově,
na Neptun jsem zamířil.

Všechny dny jsou neúnosně stejný,
podvádíme, stereotyp,
vžďyt tohle je šílený....
Že se brzy odstřelím, bych si tip.

Nespoutané moře.

12. října 2018 v 7:33 | Niky
Nespoutané moře,
kapitán co nedokázal udržet správný kurz,
hněvá se Poseidon? Nepopsatelná bouře,
ztrácím pomalu puls.

Vlny, co si s posádkou hrajou,
pár mužů opusila víra,
do hlubin si je s sebou vemou,
modlím se, aby mě nezradila má síla.

Po hromadě drží nás jen slabá naděje,
věříme v nemožné, díky tomu,
každý si potají přeje,
že se právě on dostane domů.

Život.

7. října 2018 v 21:01 | Niky
Nemáš ponětí, kdo já jsem,
neříkej mi - jak se cítím a jak tě bolí, že se níčím,
pravda, v pohodě nejsem...

Všechno bych nejradši zaspal,
po dechu, ne jednou jsem lapal...
Nemám sílu cokoliv předstírat.

Boj s tím, co mi život naložil,
do ohně pár polen ještě přiložil,
chce se jenom pobavit...

Společnost, co mě svými požadavky v půli láme,
další brko spolu dáme,
pocity, kterých se chci zbavit.


Trpělivost (na hrob) rúže přináší.

Vzdor.

3. října 2018 v 20:55 | Niky
Škola je ústav pro sociálně chorý,
pravda bolí.

Našel jsem klíč od těch pout,
nikdy mě nepohltí režimu proud.

Jsem naštvaný a plný hněvu,
neuznávám autoritu.

Nedělají z Vás něco víc papíry,
bez nich by jste nic nebyly...

SPSS.

26. září 2018 v 7:37 | Niky
Maturita není jistá,
učitel poroučí...
Třicet šest - vaše vizitka,
tvrdí, že nás tu nic nenaučí.

Nejsme na stejné lodi,
nepříjemné prostředí na denním pořádku,
stojíme proti sobě na válečném poli,
nestydíme se za to, utahujeme oprátku.

Kapky.

24. září 2018 v 22:24 | Niky

Růžové brejle sundejte,
jen tak mě to psaní nepřejde,
cítím toho moc - emoce.

Nezvládám tíhu tohoto světa,
v pekle se s tebou opět shledám,
cítím hluboce.
________________

Teče všem krev na rukách,
jsme v tom společně,
maskování v oblekách,
není to sen, tohle je skutečné...

Terče na zádech, nemůžeš dělat slepého věčně.

Kam dál